Nemlčet k ponížení

Marek Řezanka

Protiví se mi všichni novináři,

kteří se ničit druhé neštítí.

Když se pak navíc jako světci tváří,

jsou pro mě pouze odpad – tedy ti.

Ti, kteří se vždy jako supi slétnou,

na kořist, jež se drápům nebrání.

Etický kodex žádá vazbu – zpětnou,

jenže ta jaksi není k sehnání.

Kde kdo se tady na popravu dívá,

lhostejně, tupě – aniž zakročí.

Potlesk zní tím víc, čím víc odpudivá

scéna se nám všem dere na oči.

Nekoupím plátek, který lynčem hrozí,

a jenž se v štvaní tuze vyžívá.

Který rád řeže živé bez narkózy,

jimž vniká do žil bezmoc – plíživá.

Kdo nemocného pro zisk zneužije,

o sobě všechno rázem vypoví.

Skutečným jedem neuštkne vás zmije,

ale tisk, z něhož páchnou hřbitovy…

 Napíšu tu tolik. Mnozí novináři, ale i politici, předvedli, že myslet si o nich to nejhorší je naprosto adekvátní. Zcela bezohledně zneužívají evidentně nemocného člověka. To dělá „chucpe“. Kde jsou etické kodexy? Kde etické hranice? Bohužel zelenou mají ti, kdo se neštítí ničeho. Co jim je po nějakém lidském životě, že? V takovém případě mám větší úctu ke každému metaři než k odpadu, který si říká novinář...